V Česku zanikají tradiční řemesla. V ohrožení jsou brašnáři, v republice jich je pár.

BRNO - Dráteník, kloboučník, výrobce zápalek nebo kartáčník – to jsou řemesla, která v Česku už neexistují.

Podobný osud pravděpodobně čeká brašnáře – generace těch, kteří se vyučili řemeslu, pomalu stárne a mladé lidi obor netáhne. Navíc v Česku chybějí školy, kde by se mladí brašnáři učili. Některé dílny se snaží „vychovat“ si vlastní zaměstnance a obor zachránit.

Kabelky, opasky, pánské tašky nebo peněženky – to vše a mnoho dalšího dokáže zkušený brašnář vyrobit za pár dní. Počty lidí, kteří toto řemeslo ovládají, ale v Česku dramaticky klesají. „Mladší generace o brašnářství nemá vůbec zájem. Navíc uživit se v tomto oboru není snadná věc. Problém je, že v dnešní době v Česku neexistují žádné fabriky, které by potřebovaly větší počty lidí vyučených v tomto oboru. Lidé, kteří byli ve velkých provozech, které před dvaceti lety zkrachovaly, se dávno rozprchli, buď už jsou v důchodu, našli si práci v jiném oboru, nebo pracují v malých firmách. Odhaduji, že aktivní jsou stovky, možná nízké tisíce malých živností, které se většinou věnují opravám. Firem, které se snaží budovat vlastní značku, vyrábějí vlastní výrobky, navíc mají vlastní vývoj, konstrukci, obchod i výrobu, je v Česku jen pár jednotek,“ řekl Ivan Petrův, ředitel Brašnářství Tlustý a spol.

Tradiční české řemeslo válcují laciné výrobky dovážené z Asie. To se ale postupně mění a naděje, že se brašnářské řemeslo podaří zachránit, v posledních letech roste. „Lehký průmysl se celý přesunul do Asie, to je už několik desítek let realita. Pro lidi v tomto řemesle není v Česku práce. Nejsou firmy, které by je zaměstnaly a navíc je dokázaly slušně a důstojně zaplatit. Ti, kteří dělají práci za mzdu pro jiné, paběrkují. Prostor pro živnostníky si ale, myslím, je a roste. Stoupá počet zákazníků, kterým se přejedly anonymní výrobky i věhlasné značky a jejich předražené výrobky. Lidé chtějí originály a kvalitu. Řemeslníkovi, který má odvahu postavit se na vlastní nohy, přeje doba. Lidé si chtějí dopřávat kvalitu a originalitu a jsou ochotni za ni zaplatit,“ vysvětlil Ivan Petrův.

Problémem je, že v Česku není dostatek škol, kde by se brašnářské řemeslo vyučovalo. Ten, kdo se chce řemeslu věnovat, se ho nemá kde učit. Firmy si tak své zaměstnance vychovávají samy. Brašnářem se ale člověk nestane přes noc. „Zaučit se na jednoduchý výrobek trvá týdny, ale dosáhnout mistrovství - to trvá léta, spíše desítky let. Nováčci u nás začínají v opaskovém nebo peněženkovém týmu, kde se učí od píky. Učí se skladbu výrobku, takzvané mazání - lepení, přesné šití nebo barvení hran. V jednom modelu jsou desítky dílků, ve větších výrobcích i přes sto dílců. Je to minimálně těch pověstných deset tisíc hodin, které člověk musí oddřít, aby se stal mistrem – myslím, že to platí pro jakékoliv povolání. U nás i ti nejzkušenější, kteří dělají tuto práci celý život, stále říkají, že se pořád učí. Objevují se stále nové materiály, lepidla, výztuhy, modely, technologie - poznání a vědění tak nikdy nekončí,“ řekl Ivan Petrův.

Brašnářské řemeslo mohou dělat ženy i muži, není ale pro každého. „Jemnější práce v naší dílně dělají ženy, hrubší práce muži. Například v opaskovém týmu jsou jen muži, na brašnách dělají ženy i muži. Člověk, který se chce stát brašnářem, musí být manuálně zručný a pečlivý. Do kůže se nesmí jehlou bodnout vedle, kůže nic neodpustí, každá chyba je na ní hned vidět. Brašnář musí mít energii a být trpělivý, technicky kreslit a samozřejmě mít cit pro materiál a oko pro výrobek,“ vyjmenoval Ivan Petrův.

I přes to, že zájem o brašnářské řemeslo v Česku stále je a poptávka po kvalitních výrobcích vyrobených na zakázku v současné době stoupá, podle ředitele Brašnářství Tlustý a spol. je stejně odsouzeno k zániku. „Brašnářské řemeslo vymírá, to je nezvratné. V Česku ani jinde v Evropě není místo pro masovou výrobu. Kdo se chce věnovat tak specifickému řemeslu, jako je brašnařina, musí mít chuť a vůli se vypracovat na absolutní špičku, ne každý na to má, ne každý to zvládne. Pro ty, kdo se na tuto odvážnou cestu vydali a vydrží, se domnívám, že naplní rčení o tom, že řemeslo má zlaté dno. Je totiž stále více zákazníků, kteří chtějí mít unikátní výrobek od konkrétního člověka a jsou ochotni za tuto výjimečnost dobře zaplatit. Ti nejlepší si v předvánočním čase dosáhnou na výdělek přes 60 tisíc korun,“ uzavřel Ivan Petrův.

(niv)